Psalo se úterý, 18. dubna 1944. Druhá světová válka zuřila v Evropě již pátým rokem a Německo začínalo postupně ztrácet svou sílu – jak na zemi, na moři, tak ve vzduchu. Do její armády se dostávali stále mladší a mladší vojáci, kteří z časových důvodů postupovali zkrácený výcvik.
Přestože byla tato válka s více než 60 miliony obětí dosud největším a nejvíc zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva, území Valštejna se z hlediska přímých bojů příliš nedotkla. Nicméně se zde odehrála dramatická událost, která vyděsila poklidně žijící vesnici.
Přibližně padesát kilometrů vzdušnou čarou od Valštejna v Neudorfu nedaleko města Opole se během války nacházela letecká škola pro německé válečné letectvo (Luftwaffe). Jedním z pilotních žáků zdejší školy byl také chlapec jménem Fritz Mayer z Heidelbergu, který 4. února oslavil devatenácté narozeniny. Dle rozpisu letů na nástěnce měl toho dne vykonat svůj první samostatný dálkový let s cvičným jednomotorovým letadlem Bücker Bü 181.
Trasa jeho letu vedla přes Benešov a Brno na výcvikovou základnu stíhačů v Tullnu u Vídně a zpět. Po obvyklé předstartovní přípravě usedl mladý Fritz do letadla. Bücker Bü 181 byl německý snadno ovladatelný dvoumístný jednomotorový cvičný letoun a svými leteckými vlastnostmi patřil mezi oblíbené stroje. Jen pro zajímavost – po ukončení druhé světové války se tyto letouny začaly vyrábět i v Československu ve firmě Moravan Otrokovice, bylo zde vyrobeno celkem 783 letounů.
Kolem poledne přistál v cíli – na výcvikové základně v Tullnu nedaleko Vídně. Nezdržel se zde dlouho, po doplnění paliva se vydal na osudovou cestu zpět.
Zpáteční let probíhal pravděpodobně bez problémů. Fritz letěl po stejné trase a zdálo se, že nic nebude bránit jeho šťastnému návratu. Po půl sedmé večer však vletěl jeho letoun před Krnovem do husté mlhy a silného větru. Do cíle zbývalo v tu chvíli přibližně šedesát kilometrů, ovšem zhoršené podmínky způsobili, že pilot ztratil orientaci, odchýlil se od svého kurzu a vletěl do valštejnského údolí.
Co se dělo dál v hlavě jistě vystrašeného mladíka, si můžeme už jen domýšlet. Pravděpodobně v jednu chvíli spatřil střechy domů nebo vrcholky stromů, zabočil prudce doprava a narazil v 18:45 do svahu nad usedlostí zemědělce Antona Schittenhelma (dnes Valštejn 37).
K ohořelému vraku letadla a ohledání mrtvého těla se komise z letecké školy dostala až za dva dny. Lékař doktor Pelka konstatoval, že ke smrti mladého pilota došlo hned po nárazu – roztříštěná lebka jej zbavila vědomí a následný požár již zřejmě nevnímal. Ohořelé zbytky letounu byly pomocí koňského potahu staženy ze svahu a odvezeny nákladním automobilem. Hlášení nehody sepsal jistý pan Heinrich 24. dubna 1944 a jak vyplývá z jeho zápisu, letecká komise vyslechla jedinou svědkyni této tragické události třiceti pětiletou hostinskou Karolinu Ströher (Velký Valštejn 72). Některé zdroje uvádějí, že jedinou svědkyní byla Paulu Schittenhelmová (Velký Valštejn 37), která viděla pád letadla ze zahrádky domu svého otce. Její jméno se však v hlášení nevyskytuje.
Zdejší nepříznivé počasí toho dne si však svou krutou daň v podobě smrti mladých německých pilotů začalo vybírat již o pár desítek minut dříve. Mezi 17. a 18. hodinou havaroval stejný stroj s piloty Günterem Marksem (20 let) a Gerhardem Bahlem (24 let) u nedaleké Liptáně.
Robert Kořínek
