Malé úryvky z loňských prázdnin
Píše K. J. Starožitnický
Opavský Týdenník, únor 1887
Údolím přišli jsme do Altmanového gruntu (Altmannagrund), malinké to vesničky, sestávající as se dvanácti usedlostí. Nejpěknějším stavením byla myslivna, jeleními parohy okrášlená….
Jářku: „Zde bych nechtěl přebývati, jest zde smutno a vlhko.“
Ubírali jsme se vysokým lesem do kopce. Cesta nám jaksi nechtěla ubíhati. Sem tam nacházeli jsme rozličné barevné houby jedlé i jedovaté. Na borovici poskakovala čiperná veverka, hledající nějakou snídani. Světlozelený modřín a přímá jedle lemovaly cestu, staré duby, košaté buky, ano i naše posvátné lípy roztroušeně stály v lese a z daleka bělaly se drobnolisté břízy. Hodiny ukazovaly na devátou a cesta i les nezdály se míti konce. Pojednou rozléhaly se zvuky lidské lesem a radostněji ubírali jsme se dále do kopce. S podivením shledali jsme, že zvuky ty pocházely od rodiny cikánské, která na pěšince snídala. Cikánka a tři dítky seděly na zemi, kdežto kudrnatá hlava rodiny stála, podepřena jsouc o tlustou hůl, na niž byla nasazena dobře nabroušená sekýrka. Této sekýrky jsem se poněkud zhrozil.
„Pantáto, kolik máte hodin?“
„Nemám, cikáne, hodinek, ale dle času bude asi 9 hodin.“
„A nepotkali jste tam několik cikánů?“
„Nepotkal, cikáne.“
Mladá cikáňata počala prositi: „Pantatínku černooký, pantatínku zlatý, podarujte nám několik krejcarů!“
Vyňal jsem tobolku, abych cikáňata obdaroval, ale pokradmo pozoroval jsem každé hnutí cikánovo, maje před ostřím sekýrky náležitý respekt.
Obdarovav cikáňata, šli jsme se strachem dále. Po celou dobu myslel jsem na cikána a jeho ostrou sekýrku. Konečně po půlhodinné chůzi vyšli jsme z lesa. Utřel jsem z čela studený pot a usedl na pařez, abych si poněkud odpočinul.
Malý kousek odtud jest malá kolonie „Kraví Hora“, sestávající celkem z jedenácti domků a nové dřevěné, avšak krásné školy jednotřídní, kterou vystaviti dal baron Klein. V dřívějších dobách stával zde dvůr a ovčín, který přináležel do Jindřichova. Před několika lety byl ovčín a dvůr rozbourán a z pozůstalého materiálu vystavena byla nynější kolonie.
Několik minut na západ je Malý Valštýn. Jest to obec malinká, as patnáct čísel čítající. Hned u osady je stará kaplička, kde jsem od dveří pozoroval na malém oltáři starý jakýsi rukopis psaný dle všeho na pergamenu. Avšak klíč od kaple vypůjčiti jsem nemohl, neb obyvatelé celé osady byli na poli. V osadě nespatřil jsem ani človíčka. Konečně přicházela z kopce shrbená stařenka. Čekal jsem, až přišla.
Jářku: „Stařenko, není zde u vás hostinec?“
Stařenka otevřela ústa, mluvila něco, z čehož jsem seznal, že mně nerozuměla a já nerozuměl jí, ačkoliv umím německy. Nedomluvili jsme se a já musel s nepořízenou dále jíti. Hlubokým a dlouhým údolím ubírali jsme se k Velkému Valštýnu. Vlevo i vpravo pracovali lidé, sami pidimužíci, byliť tak vysoko, že jsem pochyboval, že by tam obilí rostlo. A předc bylo tomu tak. Krávy byly jako koťátka a se strachem očekával jsem, brzo-li některá poletí dolů. Pole, byla vskutku příkřejší, nežli střecha. Přišli jsme ku chrámu Páně a poněvadž byl otevřen, vešli jsme. Stánek boží jest jednoduše zřízen a nenalezl jsem ničeho pamětihodného. Na kůru byl toliko tento nápis: „1794. F II.“ Bezpochyby byl kostel toho roku za panování císaře Františka opravován. Hřbitov je malinký a škola na velikou osadu příliš malá. V osadě je mnoho niťařů, tkalců a pláteníků, což jest hlavní výživou osadníků. Půda kamenitá nese malého toliko užitku. Na kopcích naházeno a nasnášeno jest tisíce a tisíce fůr drobného kamení, jež obyvatelé z polností svých snášejí na hromady. Za několik desítiletí povstanou takto nové hory.
Zrovna naproti kostelu jest obecní hostinec, kam jsme zamířili, poněvadž nás žaludek přísně upomínal, abychom mu něco na posilněnou podarovali. Myslil jsem, že německé hostince venkovské jsou poněkud lépe zařízeny nežli u nás, ale chyba lávky!
Ve světnici klečel jakýsi invalida u zasmolené lavice, na níž obyčejně hosté sedávají, cibuli kráje. Na stole pokrájena ležela játra hovězí, na které páslo se tisíce a tisíce much. Z prvu nevšímal jsem si těchto potravin, avšak posléze litoval jsem velmi, že jsem si jich nevšimnul.
Invalida vyšel na dvůr, aby zavolal domácího pána. Ten brzy se dostavil a tázal se, co si přejeme.
Jářku: „Přineste nám, občane, několik žemlí a sklenici piva, máme žízeň a hlad.“
Hostinský vzal sklenici a šel pro žádaný nápoj ječmený. Oblečen byl zcela jednoducho. Na nohou dřevěnky, které každou chvíli vyzul, na spodní části těla blísknavé od sádla černé koženky a na trupu košili.
Pivo, ačkoliv nebylo nejlepší, chutnalo nám lépe, nežli plzeňské. Objednal jsem ještě smažená játra, která ovšem nebyla dle „Pražské kuchařky“ upravena. Hostinský přinesl rendlík, dal tam trochu z nařezané cibule a po chvíli přišel pro játra. Vzal jich ze stolu as dvě přehršlí a flákl jimi do rendlíku, až sádlo i cibule vystřikovaly na stěnu. Chuť k jídlu mě brzy zašla, ale jater jsem přec okusil, chtěje věděti, jak německá kuchyně chutná.
Ve Valštýnu mně bylo vypravováno, že název osady povstal od velikánského kamene, který v lese leží (Waldstein). Jiní opět vypravovali mně, že za panování císaře Josefa II. byl zde zatknut hrabě Wallenstein (důstojník) a že od těch dob sluje osada Wallenstein čili Valštýn.
Z Velkého Valštýnu vedla nás cesta do Hynčic, vesnice v překrásné krajině ležící…
Robert Kořínek