Nejvyšším vrcholem hřebenů obklopujících údolí Valštejna a Ztracené Vody je Jindřichova vyhlídka s výškou 794 m n. m. Na tomto místě stávala malá dřevěná útulna, kterou v roce 1902 nahradila turistická chata. Hlavním iniciátorem jejího založení byl učitel Josef Alscher, který od roku 1878 do roku 1918 vykonával učitelskou praxi v Dlouhé Vodě.
K slavnostnímu otevření chaty došlo 29. června 1902. Jak tomu v tomto kraji bylo zvykem, neobešla se podobná akce bez hojné účasti německých spolků, místních i vzdálenějších obyvatel a zmínek v dobovém tisku. Jednu z nich lze najít například v srpnovém čísle časopisu Altvater z roku 1902 s následujícím slavnostním textem (překlad ponechán v dobovém znění):
Oslava u příležitosti nově postavené horské chaty pro turisty na „Jindřichově vyhlídce“ u Ztracené Vody se konala 29. června. Již více než týden ukazoval Jupiter Plavius vyloženě uslzený obličej, takže celá oslava byla považována téměř za „bídnou“.
Ale podívejme! O několik dní dříve se obloha začala rozjasňovat a samotný den otevření byl požehnán nejkrásnějším počasím. Na oslavu přišel viceprezident Moravskoslezského sudetského horského spolku pan učitel Adolf Kettner z Jeseníku jako zástupce centrálního předsednictva, dále pak zástupce sekcí Zlaté Hory a Krnov, klub „Biedersinn“ z Hynčic, stejně jako velké množství členů sekce z Albrechtic a konečně několik set hostů z obcí v okolí. Uvítací telegramy rozesílal prezident Moravskoslezského sudetského horského spolku pan Klein z Jeseníku a předseda sekce pan Dreyer z cesty v Maďarsku. Horská chata se prezentovala velmi pěkně a byla vytvořena vlajková výzdoba.
Co se týče programu, začal společný pochod v Albrechticích v 9 hodin ráno za znění hudby a vedl účastníky líbezným údolím řeky Zlatá Opavice přes Hynčice a Valštejn do Ztracené Vody, odkud se konal výšlap, který trval přibližně dvacet minut. Z verandy horské chaty pozdravil pan učitel Kristen z Hynčic jménem sekce Albrechtice všechny zúčastněné: zástupce centrálního předsednictva pana Kettnera, hosty sousedních sekcí, vlastní členy sekcí, stejně jako konečně všechny ostatní hosty a vyjádřil přání, aby dnešní den svou prostou oslavou přispěl k tomu, aby se tento nově objevený vršek se svým nesrovnatelným výhledem do dáli a okolí stal cílem turistů a tím i celé líbezné údolí Opavice. Svou řeč uzavřel nadšeným výkřikem „Bergheil!“ (Sláva hoře). Pak přednesl klub „Biedersinn“ z Hynčic, posílený velkým množstvím přítomných hostů, Beethovenovu „Die Ehre Gottes aus der Natur“ (Chvála boží v přírodě) s ohněm a sílou, ale i s citem, načež pan učitel Kral Kuttelberg pochvalnými slovy velebil tento kousek země a zdůraznil, jak se člověk určitým způsobem dostal k vyššímu a nejvyššímu a vzhlédl plný obdivu a oddanosti do nádherné svobodné přírody a čistého vzduchu k trůnu majestátu nebes, ale rovněž k trůnu majestátu našeho nejmilostivějšího císaře, který sám jako turista ve svém vysokém věku se nikdy nebál potíží lezení do hor, naopak nám všem byl spíše skvělým příkladem. Řečník vyzval přítomné, aby na znak loajality a staré oddanosti společně zazpívali třikrát „hoch“ nositeli koruny, jeho výsosti císaři Františku Josefu I., což proběhlo s nadšením a s nepokrytou hlavou byla hudbou doprovázena a přítomnými zazpívána státní hymna. S ohledem na to, že z tohoto místa je možný krásný výhled do sousedství, jehož pán je věrný stoupenec císaře, a horská chata není moc vzdálená od hranice, následovalo třikrát „hoch“ stoupenci rakouského panovníka, císaři Vilému II. německému a zazněla pruská státní hymna.
Nyní si vzal slovo viceprezident Kettner z Jeseníku a vedl dokonalou řeč, kterou následoval oslavný, skoro nekončící potlesk. Na žádost pana soudního adjunkta doktora Teigela z Albrechtic bylo rozhodnuto, že o poctě vznesené velké výsosti by měla být informována kancelář kabinetu, od níž přišel následující den tento telegram: „Jeho apoštolská výsost děkuje všem účastníkům nejmilostivěji za vznesenou poctu. Kancelář kabinetu.“ Poté, co klub „Biedersinn“ ještě zazpíval „Berglied“, byla vlastní oslava u konce.
Odpoledne koncertovala na vrcholu hudební skupina, zatímco účastníci (počet asi 400) u vyhlídkové tabule ve skupinách s pobavením studovali velkolepý rozhled, vychvalovali ho a nechali se osvěžit dobrou ječnou šťávou a různými dalšími prostředky tišícími hlad, servírovanými hostinským na vršku, panem Weberem. Mnohem více dalších písní od spolku Biedersinn, stejně jako veselé salvy smíchu účastníků a zvolání bravo veršům a prozaickým slovům proneseným učitelem Kral Kuttenbergem zvěstovaly obyvatelům údolí na zalesněné výšině přátelskou náladu, až po páté hodině večer zazpívali cizím hostům na rozloučení pozdrav „Lebt wohl, ihr Freunde!“ (Žijte dobře, přátelé!). Panu doktorovi Schruttkovi jménem sekce Albrechtice poděkovali za návštěvu a popřáli „Bergheil“ a šťastnou cestu domů. Místní návštěvníci a ti s blízkého okolí se však ještě nemohli odloučit od tohoto krásného kousku země a setrvali až do setmění.
Ať se tato horská bouda, jejíž majitel se neustále stará o studené i teplé osvěžení žaludku všeho druhu, stane cílem početných návštěv a ať se Jindřichova vyhlídka stane rovněž výletním místem obzvláště pro školy, bohatě se vám odmění!
Vyhlídka se skutečně ukázala jako „magnet“ pro výlety. Hned v prvních čtyřech letech ji údajně navštívilo 10 000 lidí. Nejčastěji se chodívalo pěšky z Albrechtic, ti, kdo byli trochu zámožnější, se nechali vyzvednout místními sedláky a jeli jejich vozy. Později se také využívalo nově vzniklé autobusové spojení do Hynčic.
Vrchol Jindřichovy vyhlídky byl v minulosti nezalesněný, pouze v okolí chaty se nacházel malý jehličnatý lesík, což dodávalo místu patřičný nádech romantiky. Nabízely se z něj výhledy na všechny směry – ať již na Praděd, poutní kostel na Cvilíně v Krnově, Beskydy nebo na nížinatou oblast tehdejšího Pruska (dnes Polsko).
Chata byla řešena jako částečně podsklepená patrová dřevěná stavba obdélníkového půdorysu se sedlovou střechou. Posazená byla na kamenném základovém zdivu vystupujícím nad úroveň okolního terénu, vstupovalo se do ní po dřevěných schodech dvoukřídlými dveřmi přes předsíň. Na délku měla včetně předsíně přibližně 12 metrů, na šířku 5 metrů. Sál v chatě údajně pojal 60 – 70 osob, nabízela se zde možnost také přenocovat. Objekt byl částečně podsklepen. Návštěvníky vítala nade dveřmi cedule s nápisem „Schutzhaus Heinrichshöhe“.
Přibližně ve třicátých letech 20. století byla po celé délce východní strany chaty na třech dodatečně vybudovaných kamenných pilířích přistavěna terasa se šikmou střechou. Délka terasy činila 9,5 metru (odpovídala délce chaty bez předsíně), šířka chaty se díky ní zvětšila na 8 metrů. Před vstupem se nacházelo venkovní posezení, vzadu stávala dřevěná kůlna, která dle dobových fotografií změnila několikráte svou podobu.
Veliké pocty se dostalo iniciátoru založení turistické chaty Josefu Alscherovi, který roku 1931 zemřel. V neděli, 24. června roku následujícího, mu byl právě na vyhlídce odhalen kamenný pomník s pamětní deskou s nápisem „Dem Erschließer der Heinrichshöhe Josef Alscher in Dankbarkeit SSV Olbersdorf 1932“, zakladateli Jindřichovy vyhlídky Josefu Alscherovi z vděčnosti SSV Albrechtice 1932 (SVV byla zkratka spolku Sport und Spielverein).
Po smrti hostinského Adolfa Webera ze Ztracené Vody následoval jako hospodský horské chaty Adolf Hertenberger ze stejné osady, který se o hosty staral společně se svou dcerou Dolfi. Jako poslední z celkem tří hospodských byl pravděpodobně začátkem třicátých let 20. století Karl Schittenhelm z Hynčic s jeho českou ženou Aloisií, jejíž kuchařské umění bylo vyhlášené. Přes nejprostší podmínky (nebyl zde elektrický proud, lednička, tekoucí voda) se byla schopna postarat i o větší společnost. Teprve krátce před 2. světovou válkou byla na Jindřichově vyhlídce vykopána kamenná kruhová studna. Předtím se voda do hospody přinášela na zádech ve džberech. Nosič, který tuto službu vykonal, dostal za ni 50 haléřů. Děti dostaly za svoje menší kbelíky limonádu.
Manželé Schittenhelmovi obhospodařovali hostinec od půlky dubna do prvního sněhu. V letech 1941 a 1942, když společenský život ochromila 2. světová válka, byl s oblíbenou Jindřichovou vyhlídkou konec. Karl Schittenhelm převzal nádražní restauraci v Jindřichově, neboť tamní hostinský narukoval.
Turistickou chatu na Jindřichově vyhlídce čekal po konci druhé světové války podobný osud jako celou řadu zdejších stavení – byla kompletně celá zlikvidována. Dnes připomínají staré časy oblíbeného místa zbytky základových zdí, studna a kamenná mohyla s pamětním kamenem s nápisem „Heinrichsruhe“ stojící u lesní cesty přibližně 100 metrů od původní chaty. Daleké výhledy i samotný vrchol pohltil postupně okolní les. Současná těžba smrkového dřeva však možná způsobí, že vrchol Jindřichovy vyhlídky bude opět během pár let nezalesněn.
Robert Kořínek
Poděkování paní Janě Pražákové za překlady z německého jazyka a konzultace.
