Doslovný překlad původních dochovaných textů bez dalších zásahů a úprav.
Deník Maria Poppe
Maria Poppe se narodila 3. září 1913 a žila na Ztracené Vodě 10.
1945
12.1. Rusové začali ofenzívu. Na východě je napjatá doba, neboť pronikli až k Odře. Probíhají těžké boje. Rudi je v Kursku, kde se také šíří kruté boje. Už jsme na útěk všechno sbalili a zařídili. Teď už musíme jen počkat, co nám osud nadělí. Bože dej, abychom toho byli ušetřeni, a čekáme s obavami, co nám čas přinese.
19.2. Mysleli jsme, že ďábel je tu. Celý den jsme slyšeli těžké dělostřelecké rány na celé frontě. Následující den se to zase trochu uklidnilo, ale to je určitě jen klid před bouří.
18.3. Přišlo hlášení, že se máme všichni balit a být připraveni utéci. Děla duněla tak šíleně, že rachotily naše okenní tabule. Byl to strašný týden.
20.3. Přišli k nám utečenci z Neustadtu (Pozn.: Neustadt – město v tehdejším Prusku, nyní polské město Prudnik). Také z Jindřichova, Janova a Petrovic přišli do Valštejnu a Ztracené Vody uprchlíci. Naše smůla byla, že my sami jsme měli odejít.
24.3. Přišla zpráva, že všichni cizinci mají opustit naši obec a museli jsme být dále připraveni. Odešly tedy matky s dětmi a my museli dále čekat, co přijde. Rusové jsou už v Leobchützi (Pozn.: Leobschütz – město v tehdejším Prusku, nyní polské město Glubczyce) a Neustadtu. Mezitím jsme obdělali pole, s čirým smutkem a obavami.
23.4. Teď dobyli Rusové Berlín. Jsme napjati, co přijde.
23.4. Přišla večer zpráva, že Rusové obsadili Opavu.
27.4. Přišla zpráva, že Göring abdikoval.
28.4. Přišla zpráva, že naše armáda opět bojuje proti Rusům. Situace je velmi napjatá.
1.5. Přišla zpráva, že byl zabit Duce (Pozn.: zřejmě se jedná o Mussoliniho, který byl nazýván Il Duce – Vůdce).
2.5. Přichází zpráva o vůdci, že padl. Co teď přijde, ví jenom Bůh.
3.5. Přichází naše oddíly a rozestavují všude děla.
5.5. Naše jednotky se dále vzdalují a my tu sedíme a Rusi jsou stále blíž.
7.5 Rusové vpochodovali k nám. Tento den zůstane v našich vzpomínkách navždy. Stejného dne byl zastřelen doktor v Holčovicích.
8.5. Byl klid zbraní, pak začalo drancování. Díkybohu jsme zůstali my ve Ztracené Vodě ušetřeni, ale jak dlouho ještě?
28. a 29.5. Odtáhli dobytek z okolních vesnic. Copak ještě přijde? Jedním slovem řečeno: “Je to strašné!“ Na ulicích příšerně řádili, to si každý bude dobře pamatovat.
Na Boží tělo odvedli také u nás dobytek. Lidé se se zbývajícím dobytkem stáhli do lesa. Pak byl zase pár dní klid.
8. – 10.6. Od brzkého rána do pozdního večera bylo drancováno. Na ženy a dívky byly pořádány hony.
10. a 11.6. Naše dívky přespaly v lese. Všude byli bráni s sebou krásní koně. Byly to příšerné dny. Teď Rusové z Petrovic, Janova a Jindřichova odtáhli. Co se nám ještě přihodí?
7.7. Odvedli Antona Hofmanna, kvůli vlastnění zbraní. Byl prozrazen jedním sousedem. Otec Edi, syn tkalce Schneidera a syn Josefa Steinera z Malého Valštejna byli dnes odvedeni. Vzali také naše tele, které jsme chtěli sami porazit, člověk už nemá mít vůbec nic. Dnes vyzvedli zase zbraně. Karl Henschker, Furche a Kunschert byli také odvedeni. O několik dní později sebrali Franze Hirsche v pile. Koncem července museli obyvatelé Albrechtic a Heřmanovic do krnovského tábora.
3.8. Byli do tábora transportováni také obyvatelé Třemešné. Máme všichni obavy, co se s námi stane. Tohle je horší než válka. Každý den přichází jiná zpráva: máme už strach, co nám přinese zítřejší den. Můžeme se spoléhat pouze na Boha. Teď u nás začala zase úroda, ale chuť k práci chybí. Všude se usazují Češi a Němci jsou vytlačováni, drancováni, je jim odebráno vše, takže tu stojí jako žebráci. Strýc Wilhelm je také v táboře. Přišel Wilhelm Matzner z fronty domů. Kde je můj Rudi?
6.8. Náhle při nehodě zemřela Hilde Heinischová ve věku 11 let.
14.8. Přichází zpráva, že Hynčice budou vyhnány. Bylo to ale ještě o několik dní posunuto a pak byli obyvatelé nadvakrát dopraveni do tábora. Do opuštěných domů po Němcích se hromadně stěhují Slováci. Žili jsme v neustálém strachu a obavách. Naším jediným přáním bylo, aby už konečně nastal klid. Všichni jsme chodili plaše jako nějaká štvaná zvěř. Ale ubozí v táboře, co ti museli všechno snést a prožít. Všichni křičeli o chleba. Když už měla přijít odplata, řečeno jedním slovem, je hrozné nedostat několik měsíců žádné potraviny. Kam až to povede? Člověk čeká den za dnem, ale marně!
12.10. Odnesli 3 fůry Josefu Appelovi a vzali jej s sebou.
13.10. Přišli zase a odvedli starého pána Metznera.
16.10. Stejně jako u mlynáře Heinische všechno vyklidili. Mlynář zmizel. Pokud se neobjeví, budou muset všichni do tábora. Situace se ale znovu trochu uklidnila. Proběhl druhý přesun obyvatel Hynčic do tábora. Nezůstalo mnoho Němců, všude, kam se podíváte, jsou Slováci.
21.10. Vydrancovali vše u Scholze, odjel plně naložený žebřiňák a ještě jeden vůz. U Johanna Appela a Aloisiny Appel byli také. Její matka chtěla zabránit drancování a tak dostala takové facky, že se musela nechat ošetřit lékařem. Bestie byly celé dny tady.
26.10. Ráno kolem 6 hodin jsme mysleli, že budeme vyhnáni. Byl to strašlivý den. Zůstane nám do konce života v paměti. Ve Ztracené Vodě a na Valštejně vydrancovali a odvezli 15 fůr a ty bestie kromě toho naše lidi zmlátili.
28.10. Mysleli jsme si, že je dnes klid, protože je neděle. Bohužel se zase objevili a prohledávali všechny kopce a skály až do pozdní noci. Johann Steiner byl u nás 8 dní v úkrytu. Pak zase odešel. Ještě jsme nenašli klid a čekáme toužebně na vysvobození.
11.11. Dnes má Karli narozeniny. Jsou to stále ještě zlé časy. Na začátku prosince odvedli Müllera.
17.12. Odvedli Gottwalda s ženou a s dcerou, starostu a Rudiho Hockaufa. Co ještě všechno přijde do Štědrého dne? Už to není k vydržení. Starý rok se chýlí ke konci – jaké pohromy nám přinese Nový rok? S rokem 1945 se rozloučíme Na nikdy shledanou!
1946
Tento rok nebude o moc lepší. V lednu se starosta a Rudi Hockauf zase vrátili. Nový rok začíná dobře s vysídlováním. Je to strašná doba. Máme všechno připravené k odvozu.
Únor, březen, duben stále to samé.
10.4. Marie šla do nemocnice. 2. května byla propuštěna.
Květen: V nejistotě je zase obděláno, ale mnozí jsou již vystěhováni a teď brzy přijde asi řada na nás.
27.5. Byla z Petrovic vyhnána moje sestra Mieke Klamethová a její děti.
17.6. Byli vysídleni Marie a Ziegler Freitagovi. Z obcí v okolí je už většina Němců pryč.
22.6. Adolf Titze se zabil (utonul v potoce, následujícího dne byl svátek Božího těla).
1.7. Z Hynčic, Janova, Petrovic a Albrechtic muselo opustit vlast po třech stech lidí a jen 200 ještě zůstalo a muselo čekat na další transport. Kdy přijde řada na nás? V červenci byla moje sestra Mili tak rychle pryč a 26. srpna byla vysídlena rodina Stephanových z Dlouhé vody.
16.9. Museli jsme opustit naši vlast a dostali jsme se do krnovského tábora. Zde jsme byli do 23.9. Odtud jsme byli přeloženi do Cvilínského lágru (Burgberg).
26.9. Odpoledne jsme byli znovu přeloženi a začala cesta – „Síla díky radosti“.
29.9. V neděli ráno ve 4 hodiny jsme přijeli do Augšpurku (Augsburg).
2.10. Z Augšpurku jsme byli kolem 13. hodiny dále transportováni a přijeli jsme kolem 18. hodiny do Neu-Ulmu. Tam jsme byli ubytování v sýpce a museli jsme zde strávit několik dní.
12.10. Nás vzali do Biberachu, kde jsme pak byli rozděleni do vesnic.
Vzpomínky paní Hedwigy Ott
(publikováno v novinách National Zeitung dne 21. 1. 1966)
Paní Ottová byla manželkou básníka a spisovatele Erwina Otta z Krnova. V následujícím vypráví o událostech na Valštejně, které se odehrály od července 1945 do června 1946. Narodila se 8. února 1895 a žila na Velkém Valštejně 53.
Valštejn byla malá horská obec, obydlená malými, pilnými sedláky, kteří svá strmě položená pole neúnavně obdělávali a prokazatelně zde žili od dob třicetileté války. Listiny ukazují řadu 12 až 14 potomků. V červnu a červenci 1945 byl ve Valštejnu relativně klid, oproti ostatním místům, kde chátra a lidský odpad (pod vedením četníků) strašlivě běsnila. Odlehlé vesnice jimi ještě totiž nebyly zasaženy. Pak nicméně vypuklo peklo i u nás.
Jednoho dne přišli Češi do Kraví hory, která ležela nedaleko Valštejna a hledali u hajného Schnaubelta zbraně. Nenašli žádné, neboť on už své lovecké zbraně odevzdal. Protože mu nevěřili, svázali ho provazem, vyvlekli ho po schodišti nahoru a nechali jej pak shora spadnout. Toto opakovali několikrát. Když Schnaubelt upadl do bezvědomí, nalili mu do obličeje kýbl vody, vytáhli ho ven a bili důtkami, na jejichž koncích zřejmě byly napleteny špičaté hřebíky, na což ukazovala rozervaná kůže. Schnaubeltův stav byl tak špatný, že ho jeho žena nechala smířit s bohem.
Jednoho dne, kdy psi štěkali jak posedlí, přišli Češi opět do Valštejna. Vždy, když jsem slyšela psy, sbalila jsem své papíry, zamkla dům a šla. Sousedi si mysleli, když mě viděli: “Aha, paní Ottová jde zase na cesty!“ Měla jsem prostě a jednoduše fatální pocit, že mě jednoho dne Češi vezmou a zavřou do tábora, když ne přímo za mříže. Vystoupala jsem na blízké návrší a prohlížela si shora „Landheim“ (tak místní nazývali „Můj domov“). I kdyby si Češi odtud měli vzít cokoli, co chtěli, hlavně, že jsem zůstala volná, abych mohla pátrat po svém manželovi, o kterém jsem ještě toho času nevěděla, kam ho Češi odvlekli. Brzy nato jsem skutečně viděla pohyb u našeho domu. Více jsem nemohla rozeznat, neboť jsem krátkozraká a Češi mi při domovní prohlídce v Krnově ukradli oboje brýle. Měla jsem jen darovaný monokl.
Na hoře jsem musela vyčkat mnoho hodin, než se konečně rozhostil pode mnou klid. Když jsem se opatrně vplížila do vesnice, dozvěděla jsem se, že Češi u mého souseda Josefa Appela všechno prohledali a hodně toho odnesli s sebou, mezi tím vším také několik obleků mého muže a prádlo z domu, které jsem předala mému sousedovi do úschovy. Bylo to jako osud. Kde jsem něco schovala, tam byla krátce na to domovní prohlídka a můj majetek zmizel. U mého souseda Hofmanna to byla má veškerá hotovost, 1250 marek a prádlo, u obchodníka Gottwalda povlečení a šatstvo. Ještě dnes myslím s hlubokou vděčností na své milé Valštejňany, kteří mě až do vysídlení podporovali penězi a potravinami, především majitel mlýna Heinisch a mí sousedé Appel a Hofmann. Trumpetového Appela, jak byl obecně nazýván, protože ve svém volném čase hrál na trumpetu, bohužel vzali při domovní prohlídce s sebou. Šel „za mříže“ do krnovského tábora. Šok a nespravedlivá internace přispěly k jeho brzkému konci.
Jelikož obyvatelé Valštejnu nemuseli do tábora (jako jedna z mála obcí okresu Krnov), vynahradili si to držitelé moci jinak. Pod záminkou domovní prohlídky kradli všechno, co jim přišlo pod ruku a co se jim líbilo. Němec byl bezmocný, bez práv, kus dobytka, kterého můžete bít, zabít, vyhnat jak je libo. Nábytek, šaty, prádlo, ušetřené potraviny byly sebrány a naloženy na vozy, které sedlák ještě musel přistavit. Protože jim jednotlivé „domovní prohlídky“ šly příliš pomalu, byla provedena tzv. kontrola hospodářství.
26. října 1945 byla vesnice v brzkých hodinách ze všech stran obklíčena českým četnictvem (500-600 mužů) a pak byl každý dvůr, každý domeček „prohledán“, ukořistěný majetek naložen na vozy a odvezen. Kdo se vzpíral něco vydat, byl zbit. Jedna stará žena (Schmied ze Ztracené Vody), která ve své bídě a možná také ze strachu popadla pohrabáč, aby jím lupiče zahnala, byla dvěma „statečnými hrdiny“ dovlečena do pokoje a její staré ubohé tělo bylo gumovými obušky tak rozbito, že vypadalo jako kus syrového masa. Viděla jsem tu ženu osobně, neboť jsem jí záda mazala mastí. Byla jsem v té době ještě stále v našem domě, do kterého jsem utekla, když po odvlečení mého manžela vtrhli partyzáni do našeho domu v Krnově a po protiprávním odebrání větší části našeho movitého majetku (dům byl zabaven Národním výborem pro jednoho Čecha) mi vyhrožovali, že mě pošlou do koncentračního tábora.
Po této kontrole přicházeli Češi do vesnice častěji, aby dělali namátkové kontroly. Já sama jsem měla v době od července 1945 do května 1946 šest domovních prohlídek, většinou v noci. Že jsem to všechno vydržela, je pro mě dodnes záhadou. Vždy byli návštěvníci těžce ozbrojeni samopaly, které byly výhružně namířeny přímo na mě. Trochu groteskní obraz: jedna bezbranná žena a deset nebo více ozbrojených mužů.
Náš soused, Josef Hofmann, byl jednoho večera v 9 hodin, poté, co byly domovní dveře vyraženy, vytažen z postele a donucen jít s lucernou do nedalekého lesíku. Našla se tam (Češi prohledávali lesíky, aby našli skrytý majetek) bedna s moukou. Sedlák se měl přiznat, že bednu ukryl on. Jelikož to Hofmann přiznat nemohl, protože to opravdu nebyl jeho majetek, musel nejdřív bednu vytáhnout z díry, pak si do této musel lehnout a bylo mu řečeno, že bude zastřelen. Jeden „hrdina“ opravdu dvakrát vystřelil – do vzduchu, pak směl Hofmann vstát a donést mouku k vozu, který stál připravený na cestě. U tohoto jednání byl přítomen tehdejší komisař z Hynčic.
Po hromadném plenění v říjnu byl Hofmann v noci na 28. říjen 1945 probuzen psím štěkotem. Když se chtěl podívat, co se děje, byl nahnán revolverem zpátky do domu. Ve dvoře stálo auto, do kterého dva muži v uniformě tlačili dvě tlustá prasata (obě byla přihlášena) poté, co je zastřelili. Když se jim to podařilo, vystřelili třikrát nebo čtyřikrát jen tak pro potěšení a odjeli. Tyto výstřely pro potěšení byly ostatně stříleny po každé zdařilé akci. Ráno dalšího dne hlásil Hofmann krádež u komisaře. A tím začala komedie, která nemá obdoby.
Odpoledne (v neděli) přijelo auto a tři motorky za účelem vyšetřování „případu“. Hofman byl trápen přes jednu hodinu, nutno přiznat, že na černo prodal prasata. Mezitím se ostatní členové komise bavili „hrou na honěnou“. Když panstvo odjelo, chyběli Hofmanovi jeho tři krocani a pět kachen. Komentář zbytečný.
Německé uklízečky na četnické škole v Krnově vyprávěly, že tam měli 28. října vepřové maso ve velkém množství. (Četnická škola byla zapletena ve velké loupežné výpravě 26. října a údajně určila dvě prasata, která pak byla v noci na neděli ukradena).
Přece jen byl život na Valštejně stále snesitelnější oproti dalším obcím, jejichž obyvatelé většinou museli odejít do tábora, kde mnoho z nich v důsledku nedostatečné výživy a přeplněnosti baráků zahynulo. Lidé z Ostravska byli prvními, kteří do tábora přišli, pak následovala Opava a Krnov. Během půl hodiny museli být všichni obyvatelé města nastoupeni dle ulic, pouze s nejnutnějšími kusy oblečení a prádla, aby pak byli nahnáni do táborů, ty byly tři.
V samotném táboře se odehrávaly děsivé scény. Všechna středověká líčení blednou v porovnání s ďábelskými výbuchy nenávisti těchto podlidí. Bylo vidět lidi, kteří už na sobě nic lidského neměli, u nichž pouze bělmo v očích mělo svou původní barvu. Všechno ostatní bylo podlité krví a zbarveno modře či černě. Lesník Stölzl z Hynčic byl mnoho hodin bit pěti muži tak, že jeho křik byl slyšet daleko. To je jen jeden případ z mnoha podobných. Mnozí si vzali život, mezi nimi také známý malíř miniatur Lus Raida z Krnova. Zlomeniny žeber, utržení ledvin, výhřezy konečníku byly následky týrání.
Do nemocnice byly oběti trýznění dováženy příliš pozdě. Často byl lékař úplně odepřen. Lesník Geyer, který si v policejní vazbě podřezal žíly, musel vykrvácet, protože k němu nebyl žádný lékař puštěn. Jeden pomocník sedláře z Krnova v důsledku drsného zacházení zešílel. Vyběhl ze svého baráku s rukama nahoře na dvůr s voláním: „Vítězství! Vítězství! Německo zvítězilo!“ Příslušník domobrany (milicionář) na něj vystřelil. Zhroutil se na zem. Milicionář k němu přišel a střelil muže za ucho.
O jednom učitelském manželském páru byla podána tato zpráva: Muž se oběsil, žena si vzala jed. Příliš málo, aby ji to zabilo. Nesměl být povolán lékař. Jeden četník rozkázal ženu, která byla v bezvědomí, pohřbít. Lidé odmítli. Dva dny tam žena ležela. Poté ji četník zastřelil. Pokud by se našel někdo, který by dokázal podat jiné zprávy, jsem připravena své vyjádření opravit. Trýznitelé si vymýšleli stále nové „žertíky“. Plazení se po břiše ve špíně, stání v dešti se zvednutými pažemi, oboustranné pohlavkování byly neškodnou zábavou. Byly i svéráznější zábavy. U okresního soudu se museli vězňové vedle sebe položit na záda a k potěšení přivedených děvčat tancovali milicionáři, většinou propuštění trestanci z Ostravy, na břichách bezbranných. Zajatci byli nuceni jíst jídlo a dokonce své vlastní výkaly.
Že elita lidstva neměla slitování ani se starými ženami, dokazuje osud mé staré matky, který prožili mnozí v Panzerlager (tábor v Krnově). 14. července byla s dalšími třemi tisíci lidmi vyhnána. Při tomto vyhánění se odehrály tragédie ve velkém rozsahu. První pěší transporty proběhly v červnu 1945. „Registrováni“ byli hlavně práce neschopní lidé, staří a nemocní a ženy s dětmi. Nechali je nastoupit do řady, řekli jim, že půjdou na vesnici, kde to budou mít lepší se stravou. A pak je hnali s bičem a automatickými pistolemi krajinou až na hranici s Německem a ponechali je tam osudu. Na tomto pochodu, hnáni jako dobytek, mnozí zahynuli.
Tyto obce, jejichž obyvatelstvo bylo určeno k vyhnání, byly časně ráno ze všech stran obklíčeny partyzány, milicí a četníky, aby nikdo nemohl utéci, lidi byli vyhnáni ze svých domů a zařazeni do pochodu směr Krnov. Nejeden si vzal předtím život, protože by nedokázal přenést přes srdce opustit svůj domov a jít do tábora, kde se lidé změnili v otroky pro Čechy.
Robert Kořínek
Poděkování Janě Guthové za překlady z německého jazyka a konzultace.